„Ta svoboda, když přestanete myslet jen na jídlo...“ Příběh Edity, která zhubla 17 kilo díky kurzu STOBu

Jídlo, to je téma! Milujeme ho, bojíme se ho, používáme ho jako odměnu, jídlem slavíme, zajídáme smutek… Někdy pomalu nemyslíme na nic jiného než na jídlo – v čem se vlastně lišíme od silných kuřáků, kteří dnem procházejí „od cíga k cígu”? Když jídlu ve svém životě svěříme hlavní roli, kouká z toho problém. Vyprávět vám o tom bude Edita Kalinová (39), jejíž příběh má naštěstí happy end. 

Celoživotní boj s tělem

V dětství jsem byla podvyživená a do jídla mě každý nutil. V pubertě se to změnilo, začala jsem přibírat, ale nikdy jsem nebyla vyloženě obézní. Přesto jsem toto své nové tělo nepřijala a pořád se srovnávala.
V partnerském vztahu jsem vždy přibírala, mimo něj hubla. Celý život se mi mění váha. Po porodech vždycky nastaly fyzické změny, a tak jsem zkoušela různé metody.

Extrémy, které skončily až na JIPce

Třeba jsem zkusila low carb a keto (ještě během kojení), což jsem vydržela měsíc a po jednodenním půstu jsem skončila na metabolické JIPce s ketoacidózou. Málem jsem zemřela, ale moje chorá hlava pořád jen řešila jídlo…
Pak jsem se dala na restart Whole30. Hodně jsem zhubla, ale bylo to velké úsilí provázené vylučováním lepku a laktózy ze stravy, neustálým vyvářením specifických pokrmů.
Váhu jsem si udržela asi dva roky, ale obsese v hlavě ohledně jídla narůstaly. S myšlenkami na jídlo jsem ráno vstávala a večer usínala. Pořád jsem se bála, ať nepřiberu. Pořád jsem se hodnotila podle toho, co jsem snědla a většinou jsem se shazovala už dopředu, ještě, než jsem začala jíst, že to nezvládnu, že to po*eru…
Po návratu do práce po mateřské, kde jsem neměla „své“ speciální jídlo, jsem začala plíživě přibírat, až jsem se dostala na téměř předporodní váhu. Nastal jojo efekt a moje BMI poprvé přesáhlo hranici obezity.

Aha moment: problém není v těle, ale v hlavě

Zahlédla jsem se na fotce a zjistila, že se nenávidím. Na podzim 2024 jsem si po dlouhé době stoupla na váhu a výsledek mě vyděsil. Už předtím jsem si všimla, že se zadýchávám i do malého kopečku, a to mi bylo dost nepříjemné.
Velký aha moment taky byl, když jsem zjistila, že moji nejbližší se na mě nedívají mojí optikou a je jim upřímně jedno, kolik vážím a jak vypadám a pochopila jsem, že mám fakt problém v hlavě.

Nový začátek: kurz STOBu

Přihlásit se do skupinového kurzu hubnutí se STOBem bylo zásadní rozhodnutí. Kurz STOBu byl perfektně poskládaný. Každý týden další krůček, každý týden další dílek puzzle. Každý týden nějaký aha moment. Přes týden jsme vždy měli nějaký úkol. Bylo to pro mě vše velmi konkrétní a návodné. Najednou to dávalo smysl. Jak je z mého vyprávění patrné, moje hlava byla největší překážkou, ale to, jak jsme pracovali s psychikou a měli prostor na sdílení, pro mě bylo naprosto zásadní.
Mým cílem bylo, aby se mi přestaly hlavou honit ty zhoubné myšlenky. Říkala jsem si, že v rámci let (optimistická verze byla v rámci měsíců) se jich jednou zbavím a už jsem pokukovala na stránkách STOBu po psychoterapeutech. No a stala se pro mě naprosto zásadní věc, kterou považuji za zázrak: po 4 týdnech jsem měla čistou hlavu. To bylo něco úplně neuvěřitelného, po tolika letech trápení (posledních cca 6 let to byl můj denní chleba).

Co praktického jsem změnila?

Strava

Jím úplně vše, jím pestře a když si chci zamlsat, tak to udělám (po tolika letech) bez výčitek. To je pro mě vše novinka. Hlídám si kalorický deficit a příjem makronutrientů a když to vyjde, mám radost. Když to nevyjde, pokračuji dál a neřeším to. To je mi taktéž novinkou. Denní příjem si zpravidla zapisuji do aplikace. Zavedla jsem do stravy zpět pečivo, protože jsem se ho díky kurzu přestala bát. Jím daleko pestřeji než dřív a taky jím všímavě (viz jedno z témat kurzu), což mi dřív dělalo neuvěřitelně velký problém.

Pohyb

Součástí kurzu byla vždy hodina pohybu: kardio nebo posilovna, a to mi zůstalo. Stále chodím k „našemu“ panu trenérovi Tomáši Fuchsovi do posilky na kruhové tréninky a jeho laskavý důsledný přístup mi pomohl zařadit pohyb do pravidelných aktivit. Na kurzu jsem se nejdřív naučila zařadit vůbec jakýkoliv pohyb – chůze do schodů navíc, aspoň 15 minut doma nějakého cvičení, víc chůze - např. vystoupit o pár zastávek dřív a dojít domů pěšky. Postupně jsem přidávala různé druhy pohybu. Z kavárenského povaleče jsem to dotáhla alespoň na pár hodin sportu týdně. Posilka, jóga… Když nestihám, cvičím doma podle videa.

Psychika

To přišlo s kurzem samo a naštěstí nečekaně rychle. Naučila jsem se, že moje myšlenky nejsou já a že jen já sama určuji, kterou myšlenku přijmu za vlastní a kterou zahodím. Moje myšlenky neurčují moji hodnotu, zvlášť když někdy zkrátka nejsou pravdivé. Celé se mi to v hlavě poskládalo do celkem zdravého obrazu. Neříkám, že nemám někdy pochybnosti – ale už s tím umím pracovat a celkem rychle jsem zase zpět a v pohodě.

Spánek

Jsem si vědoma toho, že to je důležitý faktor a taky na svém těle vždycky cítím, jestli jsem spala dostatečně nebo ne. Snažím se na spánek dbát. Ale jsem zkrátka sova, které ale ráno zvoní budík… Tady neustále hledám balanc, abych zalezla do postele tak, jak mám. Lepší se to. Ale, ruku na srdce, v této oblasti se můžu ještě zlepšovat. Naštěstí spánek mám kvalitní a nikdy se nebudím.

Síla skupiny a podpora okolí

Bylo to celé hlavně o mně a o lektorce. Ale velmi mi pomohla skupina.
Síla skupiny by se neměla podceňovat. Hodně jsme si pomáhali. Slyšet myšlenky ostatních bylo velmi inspirativní. Ale i doma mám velmi podporující prostředí. Manžel je se mnou na jedné lodi – a taky mi pomáhaly rozhovory s kamarádkou, která v mládí trpěla bulimií a má tak pochopení pro mé obsedantní myšlenky.
Ze začátku se občas objevily slabé chvilky. Třeba když jsem si poprvé zapisovala jídlo a zjistila, že některými svými návyky úplně vybočuji např. z kolonek pro příjem tuků. Lektorka Veronika a skupina byly hned po ruce, vše jsme rozebrali a já si vytvořila novou strategii. Byla jsem připravená, že přijdou krizové momenty, ale překvapivě přicházely hlavně aha momenty. To bylo velmi motivující.
Jasně, že mnohokrát vybočím z režimu! Ale od vstoupení do kurzu nemám pocit, že bych něco pokazila či udělala blbě. Toto mi právě pomáhá vrátit se okamžitě zpět. Lektorka nám říkala, že dílčí neúspěchy a drobná selhání jsou přirozenou součástí adaptace na změnu, a tak to celou dobu beru.

Viditelný progres a radost z pohybu

Překvapilo mě, jak snadno to najednou jde. Stačí si to srovnat v hlavě – a už to frčí jako na drátkách. Baví mě ten viditelný progres v kondici. Na čundru před půl rokem jsem se zadýchávala, nemohla jsem skoro jít a na konci dne se mi chtělo plakat. Na čundr před měsícem jsem jela záměrně později, abych ráno stihla posilku a kruháč, takže jsem svoji partu docházela se 4hodinovým zpožděním. Abych je dohnala, půlku trasy jsem běžela (s plnou polní) a do cíle tak dorazila jen 10 minut po nich, úplně svěží a fresh. Tomu jsem se musela v duchu smát a byl to fakt skvělý pocit, protože já opravdu nejsem velký sportovec. Říkala jsem si: tak tohle je sakra progres!

Hubnu pomalu, ale s klidem a laskavostí

Stále jsem v redukční fázi. Tím, že jsem na sebe konečně laskavá, hubnu teď už celkem pomalu. Ve chvíli, kdy dokončujeme tento článek, mám o 17 kilo méně než na začátku. Budu se řídit pokyny z kurzu, budu si i nadále zapisovat jídelníček do aplikace – nebo alespoň tehdy, když to budu potřebovat. A v případě nejasností nebo nějakého dílčího neúspěchu budu kontaktovat lektorku Veroniku Mayovou na konzultaci.

V dopise sama sobě z první lekce jsem měla napsané, že bych si jednou přála mít čistou hlavu bez neustálých myšlenek na jídlo a na to, jak to zase nezvládnu. Už jsem v tom hodně pokročila, ale vím, že se mi budou i v budoucnu stavět do cesty různé překážky. Budu se snažit je vždycky překročit – vím, že mi to za to stojí.

Hubněte s podporou odborníka a skupiny

Naše dlouholeté zkušenosti a tisíce úspěšných absolventů kurzů zdravého hubnutí říkají jediné – s podporou se zkrátka hubne lépe. Součástí kurzu je ale i lekce zaměřená na vztah k vlastnímu tělu. Přihlaste se do kurzu, získejte podporu a buďte při hubnutí úspěšní.